S. Dufka: Portrét kronikáře Kapusty (26. březen)

43. LET PÍŠE LHOTSKOU SPORTOVNÍ KRONIKU

Stanislav Kapusta je první - a dodnes také jediný - kronikář, který mapuje historii veškerého sportu v Ostrožské Lhotě. Je obdivuhodné, že v dnešní době zároveň ještě pomáhá s organizací a chodem fotbalového klubu, na lhotském hřišti ho můžete vidět jako pořadatele nedělních mistrovských zápasů. Bez nadsázky se dá tedy říci, že je poslední aktivní Mohykán ze staré éry Sokolů. Zažil nejlepší roky Sokola ve Lhotě a dobře si pamatuje i útlum sportu, ba dokonce pozastavenou činnost fotbalového oddílu v naší obci.

Právě díky němu máme mimo jiné exkluzivní dokumenty o historii a vzniku TJ Sokol. V polovině šedesátých let se totiž začal prokousávat archivem tehdejšího Svazu tělesné výchovy v Hodoníně a později v Uh.Hradišti, kde byly veškeré zápisy o dosavadním působení sportu ve Lhotě. Čtyři tlusté kroniky lhotské sportu – to je výsledek stovek hodin nekonečné a nedoceněné práce pana Kapusty.



ZÁPISY ZE SCHŮZÍ SE ZTRATILY

„S kronikou jsem začínal v červenci 1964, tehdy jsem také začal dělat předsedu fotbalu ve Lhotě. V té době jsme spolu se Staňou Zámečníkem (č.p. 379) a Staňou Bachanem funkcionářsky táhli celý lhotský fotbal," vzpomíná Stanislav Kapusta na začátky.

O tom, že budou oba pánové psát kroniku, se rozhodlo na výborové schůzi u pana Hájka. Nejhorší byly začátky kroniky. "Od roku 1946 existovaly pouze zápisy o činnosti Sokola, které měl Milan Fridrich. Ty se bohužel ztratily, a já jsem potom pracně v různých archivech vyhledával tabulky a ostatní zprávy,“ říká.

Pokud jde o jeho sportovní začátky, hrál aktivně za lhotské žáky a dorost. Po vyučení ale začal jezdit dělat mimo okres, následovala stavba rodinného domku a tak na aktivní fotbal už jaksi nezbýval čas. U funkcionářské práce pan Kapusta zůstal, pamatuje si i prvního trenéra, kterého Lhota platila.

„Byl to vůbec první cizí trenér. Přivedl ho tenkrát z Hluku Franta Žajdlík, jezdil k nám na pionýru a je pravda, že za trénování něco málo dostával. Bylo to spíš ale symbolické, a pokud si pamatuji, tak to dělalo asi dvě nebo tři stovky měsíčně."



PRVNÍ ZÁPAS HRÁLI LHOŤANÉ UŽ V ROCE 1932

Pokud jde o začátky fotbalu ve Lhotě, existují nejasnosti. Oficiální vznik lhotského fotbalu se sice datuje rokem 1947, ale v knize vydané k výročí kopané v Hluku najdeme zmínku, že jako první zápas doma odehráli Hlučané na podzim roku 1932 právě proti Ostrožské Lhotě. Mimochodem, vysoko nad ní vyhráli.

Proti komu tedy hráli? Kdo tvořil naše mužstvo? Co o tom ví dnešní kronikář?
„Něco málo o tom vím. Tehdy to bylo pravděpodobně mužstvo Rudé Hvězdy Ostrožská Lhota. To se ale nedá počítat jako vznik fotbalu u nás, byl to ojedinělý zápas. Kdo tenkrát za Lhotu hrál, to ale opravdu nevím,“ odpovídá.

Na tento fotbalový zápas už asi jenom těžko budeme hledat nějakého pamětníka. Pokud si někdo toto utkání pamatuje, ať se nám ozve, budeme vděční za každou informaci.



NEJLEPŠÍ A NEJHORŠÍ ROKY FOTBALU

Za svých šedesát let existence zažila fotbalová Lhota skvělé časy, ale také půlroční zastavení činnosti prvního mužstva. Náš kronikář si velmi dobře vzpomíná na nejlepší i nejhorší léta lhotského fotbalu.

„Jednoznačně nejhorší roky našeho fotbalu byly na počátku šedesátých let. Dobře si pamatuji velkou rvačku, ještě na starém hřišti na placi (21.5.1961). To tenkrát u nás hrálo Podolí, rozhodčí byl až z Brumova, a vím, že přijel na motorce. Lhota vedla 4:1, ale nakonec to skončilo 4:4. Po utkání Jakub Dominik, který v zápase dělal pomezního a dokonce byl pořadatel, začal rozhodčího mlátit praporkem . Přidali se k němu další diváci a rozhodčí musel utéct a schovat se v baráku u Křápků, kde čekal až se to celé uklidní,“ vypráví pan Kapusta.

Byla to nejčernější éra v dějinách lhotského fotbalu, naše mužstvo bylo přeřazeno do základní třídy a podle pana Kapusty to byla také největší šarvátka a rvačka v historii fotbalového klubu.

Ale daleko lépe se vzpomíná na „zlaté časy“ fotbalu ve Lhotě. To je konec osmdesátých let a první postup Lhoty do krajské soutěže v historii našeho fotbalu. Zápas o čelo tabulky I.B třídy s mužstvem Slušovic (jaro 1979) vidí kronikář jako dosavadní vrchol lhotské kopané.

„Tenkrát jsem vyplácel rozhodčí, Slušovice přijely s exligovým Juranem a obě naše branky vstřelil Pavel Skopal. Zápas skončil remízou (2:2). Na utkání bylo rekordních 1012 platících diváků, ale tenkrát platily i ženy. Byl to dosavadní vrchol našeho fotbalu, bohužel v dalších letech to šlo s našim fotbalem z kopce," říká Stanisla Kapusta.

Mužstvo tehdy trénoval Milan Prajza z Hluku, který podle pana Kapusty vůbec nedával šanci nadějným dorostencům, stavěl na hráčích, kteří se do Lhoty vrátili na konci své kariéry.

"Hrozil generační problém a v případě zranění těchto hráčů za ně chyběla náhrada. My jsme s ním měli tenkrát ve výboru velké spory. Chtěli jsme, aby dával šanci mladým z dorostu. Prajza ale razil heslo, že učně trénovat nebude. Nakonec to dopadlo tak, že po zranění a ukončení činnosti třicátníků, neměl skoro kdo hrát a  Lhota sestupovala. Prajza potom logicky odešel zpátky do Hluku. Podle mě to byl nejhorší trenér v historii Lhoty. Měl hotové hráče a nesnažil se do mužstva dostat mladé kluky,“ myslí si pan Kapusta.
Jsou to hodně tvrdá slova na hlavu trenéra Prajzy, ale je to názor kronikáře, který v té době byl ve fotbalovém výboru.

Druhý takový vrchol lhotského fotbalu podle Stanislava Kapusty je současnost spojená se jménem trenéra Josefa Dominika.
„Dneska hrajeme v historii klubu podruhé krajskou soutěž prakticky s totožným kádrem, se kterým jsme hráli základní třídu. Ani nám nehrozí, že odejde hlavní sponzor, protože Lhota žádného nemá a soutěž hrajeme se samýma Lhoťanama. Klobouk dolů před trenérem Dominikem, který mužstvo dovedl tam kde je," neskrývá spokojenost pan Kapusta.

Zároveň přiznává, že velmi fandí i funkcionářské dvojici Zalubil-Miklíček. "Je vidět, že si padli do noty a hlavně jsou za nimi vidět výsledky, ať už sportovní nebo i materiálové. Ve které dědině se můžou pochlubit, že žáci nebo i přípravka mají každý na tréninku svůj balón? Také se mně líbí jejich nápad se stavbou tribuny na našem hřišti,“ pokračuje ve spokojeném tónu.


JEDENÁCT LET S PÍŠŤALKOU

Dříve narození Lhoťané si určitě pamatují pana Kapustu také jako okresního rozhodčího. Jak se k této „profesi“ vůbec dostal a kdy začal rozhodovat zápasy?

„Bylo to v roce 1971, v té době byl nedostatek rozhodčích a tak přišlo z okresu nařízení, že klub, který nebude mít svého rozhodčího, tak bude muset svoje mistrovské zápasy za trest hrát dopoledne,“ popisuje svoje začátky pan Kapusta.

Z jeho strany to byla vlastně pro Lhotu oběť, aby fotbalisté mohli hrát ve svém tradičním čase, jak je u nás dlouhá léta zvykem – v neděli odpoledne.

S rozhodcovskou píšťalkou poznal pan Kapusta vesnická hřiště nejen na našem okrese, ale například také na Slovensku, tam se mu pískalo asi nejlépe.

„Tehdy existovala mezi okresními fotbalovými svazy výměna rozhodčích, tak nebylo nic neobvyklého, že jsem byl delegován na utkání třeba i do okresu Trenčín. Na Trenčínsko jsem jezdil rád, Slováci byli takoví srdeční, rozhodoval jsem tam něco kolem padesáti utkání. Vzpomínám si, že hodně jsem pískal například v Soblahově, to byla družební vesnice Lhoty.“

Po úrazu kotníku v roce 1982, a také kvůli pracovnímu zaneprázdnění, pan Kapusta po jedenácti letech píšťalku s definitivní platností odložil.


JE LHOTA FOTBALOVÁ OBEC?

Jan Matuštík, Pavel Skopal, Tonda Hejna, Tonda Lopata, v poslední době Tomáš Malušek, Michal Zalubil, Saša a Jan Machalovi, Josef Fojtík- to jsou jména fotbalistů, kteří hráli nebo hrají vyšší soutěž v jiných klubech, než u nás ve Lhotě. Dá se vzhledem k tomu říci, že naše dědina je mimořádně úrodná na dobré fotbalisty? Jak to vidí náš kronikář?

„Vyrostlo tady hodně dobrých hráčů, ale podle mě vyloženě fotbalová obec nejsme. Když se podíváme do okolí, takovými obcemi je například Dolní Němčí, Kněžpole nebo Nedachlebice. V Dolním Němčí se hraje dlouhou dobu krajská soutěž, z Kněžpole pochází bývalí ligoví hráči Pauřík nebo Jánoš, Nedachlebice se zase drží už několik desetiletí v krajské soutěži, a co si pamatuji, tak nikdy nesestoupily," míní.

Povídání s panem Kapustou bylo opravdu zajímavé, o tom svědčí i poznámka jeho manželky, která slyšela vyprávění z vedlejšího pokoje. "Poprvé manžela slyším, jak ze sebe sype všechny ty vzpomínky, které má uložené někde hluboko v sobě,“ vystihla situaci paní Kapustová a ještě dodávala: „Manžel je obrovský patriot Lhoty, a co se Kapustová jmenuji, tak pro Lhotu by dýchal a pro fotbal obzvlášť.“

STANISLAV DUFKA

Pan Kapusta a jeho jedinečné kroniky